Studiové divadlo KLUBKO s hereckou miniškolou sídlí v Brně

pracuje pod Klubem přátel umění v ČR.

Mateřským školám v celé České republice nabízíme hru: Příběhy čarodějničky Klotyldy
Stáhněte si zde soubor krátkou anotací a nabídkou.

Občanské sdružení Klub přátel umění v České republice a kulturní agentura
uvádí:

Studiové divadlo KLUBKO s hereckou miniškolou

Miroslav Horníček

William Shakespeare

Romeo, Julie a bratr Lorenzo

Hru Romeo, Julie a bratr Lorenzo napsal Miroslav Horníček
podle původní hry Romeo a Julie Williama Shakespeara,
v překladu Břetislava Hodka.


Osoby a obsazení:
JULIE, dcera Kapuletova.........Dominika Volfová
ROMEO, syn Montekův............Jiří Našinec
BRATR LORENZO.....................Jaromír Jan Brych

Režie:.................................Jaromír Jan Brych
Hudba:................................Sergej Prokofjev

Představení trvá 70 minut, hraje se obvykle bez pauzy.

Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha, o.s.

kontakt:
Mgr. Jaromír Brych
e-mail: jaromir.brych@volny.cz

Vladimír Michal
e-mail: kpucr@volny.cz

Fotografie z inscenace najdete na konci této prezentace.
Zde si můžete stáhnout plakát:

---

JULIE, dcera Kapuletova
Dominika Volfová (*1988) Studentka Biskupského gymnázia v Brně, absolventka baletního oboru ZUŠ. Od patnácti let se věnuje modelingu. Pracovala v Paříži, Miami, Istanbulu. Zajímá se o herectví již od základní školy, kdy se účastnila několika soutěží a později se představila při výrazových tanečních kreacích v rámci vystoupení ZUŠ v Janáčkově divadle v Brně. Postavou Julie Dominika Volfová jako herečka debutuje.

ROMEO, syn Montekův
Jiří Našinec (*1982) Od dětství se věnuje divadlu. V brněnském Mahenově divadle byl obsazován do dětských rolí ve hrách Strakonický dudák, Naši furianti a jiných. Později působil několik let jako externista v opeře Janáčkova divadla v Brně. Několik let dělá DJ na diskotékách. Působí v divadle jako zvukař a osvětlovač. Je členem divadelního souboru Tak jo a několik posledních let se věnuje především soukromému studiu herectví pod vedením Jaromíra Brycha.

BRATR LORENZO
Jaromír Jan Brych (*1960) Herectví vystudoval na konzervatoři (hudebně dramatický obor) a režii na JAMU v Brně (operní režie, absolutorium 1985). Pracuje v Národním divadle Brno, v Janáčkově divadle, jako režisér opery.
Často spolupracoval s Českou televizí Brno ve tvůrčí skupině hraných filmů.
Herecky působil v divadelním studiu doc. Marie Mrázkové, jejíž osobnost jej ovlivnila již při studiu herectví i později při studiu režie. V profesionální praxi pak spolupráce pokračovala.
Na uměleckou tvorbu navazovalo i působení ve tvůrčích divadelních dílnách pro odborné publikum, i veřejnost.
Za zmínku stojí i mnohaletá pedagogická činnost /herecká výchova na St. Konzervatoři v Brně a na HF JAMU v Brně. Dále dramatická výchova např. na PÚ FFMU Brno a jinde/.
Je jedním z pěti zakládajících členů Klubu přátel umění (v roce 1993). Po několikaleté přestávce se nyní do organizace vrací.

---

William Shakespeare (1564-1616)

Narodil se ve středo-anglickém tržním městečku Strafordu na Avonou. Vystudoval gymnázium, kde se naučil latinsky a řecky. Působil v Londýně jako herec a spisovatel. Stal se spolumajitelem a dramatikem vynikající londýnské divadelní společnosti, Služebníků lorda komořího, která od roku 1599 hrála v nové aréně The Globe.
Zprvu upravoval starší hry a i později zpracovával náměty populární, známé ze starých dramat, povídek, básní, kronik a lidových balad.
Napsal celkem 39 divadelních her. V ranějším tvůrčím období do roku 1600 psal především historické hry z anglických dějin. Do tohoto období spadají také dvě rané tragedie (Titus Andronikus a Romeo a Julie). Dále mj. Sonety.
Po roce 1600 vypukla v Shakespearově díle krize renesančního optimismu, která převládá jak ve vrcholných tragediích, tak v tzv. hořkých komediích.
Teprve v posledním tvůrčím období (1608-1612) se Shakespearovo básnické vidění opět jakoby projasňuje a obrací se k pohádkovým hrám i když například výklad hry Bouře u soudobých režisérů dostává často novou podobu, nacházejí v díle skrytý politický a filosofický jinotaj.
Shakespearovi neobyčejní rozmanití hrdinové jsou sami strůjci svého osudu, jejichž činy vyplývají z jejich charakterů nejsou to také jen nositelé idejí, ale složité a často rozporné živoucí povahy.
V roce 1613 aréna The Globe vyhořela a tím se symbolicky a vlastně i prakticky ukončila Shakespearova dramatická kariéra. Shakespeare se vrátil do svého rodného Stratfordu na Avonou, kde po oslavě svých narozenin, provázenou veselou pitkou se svými kamarády, 13.4.1616 umírá.

---

Miroslav Horníček (Plzeň 10.11.1918 – Liberec 23.2.2002)

Na prkna, která znamenají svět, vstoupil na plzeňské reálce. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni. Po válce přešel do pražského divadla Větrník.Následovalo Divadlo satiry a šestileté působení v Národním divadle v Praze.
Horníčkovo herectví bylo vždy trošku jiné, dramatické postavy podle Stanislavského mu nebyly vlastní.
Divadelní kritička Alen Urbanová v monografii o Horníčkovi napsala: „Od prvních kroků je Horníčkovým cílem, dělat divadlo, daleko spíš než hrát. Tento rozdíl, který v pojmech vypadá nepatrně, se ve skutečnosti nedá zanedbat. Přinejmenším znamená, že jeho zájmy jsou od počátku širší, a jeho pohled na divadlo komplexnější, takříkajíc od narození celistvější než bývá u jiných adeptů. A především to znamená že účast tak či onak autorskou považuje za součást tohoto dělání divadla. Byl by si těžko vybral příslušnou katedru, kdyby chtěl jít na AMU. Jeho vlastní činnost se dá nejlépe vyjádřit méně obvyklým, které neoznačuje profesi, ale vlastnost: je iniciátorem, Prostě, má především nápady,…“
Zásadní roli sehrála jeho spolupráce s Janem Werichem, kdy v improvizaci zastupoval emigrovavšího Jiřího Voskovce. v Divadle ABC. To byla 2. polovina nesvobodných 50. let 20. století. V kavárně Vltava provozoval Horníček Pondělky s tetou. Zde se seznámil ze Suchým, kterého později seznámil se Šlitrem.
Schopnost přímé komunikace s diváky později Horníček zúročil v Semaforu v Hovorech přes rampu a v legendárních televizních Hovorech H.
Je držitelem mnoha ocenění a je zapsán v televizní dvoraně slávy.
Horníček byl hercem, divadelním autorem ( např. Malý pan Albert, Dva muži v šachu, Romeo, Julie a bratr Lorenzo, Muž jménem Juan ), režisérem, literátem ( např. Dobře utajené housle, Listy z Provence, Jablko je vinno, Hovory s Janem Werichem ) a výtvarníkem.

Miroslav Horníček

„Romeo, Julie a bratr Lorenzo“

/ Jednoaktová lyrická tragikomedie na téma známé hry W. Shakespeara „ Romeo a Julie“ /

Hru „ Romeo, Julie a bratr Lorenzo“ napsal Miroslav Horníček na téma slavné lyrické tragédie Williama Shakespeara „ Romeo a Julie“. Úryvky z původního dramatu, v překladu Břetislava Hodka, jsou propojeny texty Miroslava Horníčka. Způsob práce s příběhem v malém hereckém obsazení, předznamenaném v názvu hry, je však natolik svébytný, že lze hovořit skutečně o samostatné jednoaktové hře, daleko přesahující pouhé „ pásmo poezie“ vybraných scén z původního originálu.
Světoznámý příběh lásky „ milenců veronských“ prolínají meditace františkánského řeholníka, bratra Lorenza, který do svých úvah „ vtahuje“ postavy Romea a Julie. Ti „ vystupují“ ze samotného příběhu a společně s tímto duchovním otcem hledají pravdu o jejich lásce, o vinících jejich tragického konce, ale především o lidském štěstí a o hodnotách, smyslu a zázraku života.
Hluboká životní filosofie, laskavý a hřejivý lidský humor a životní optimismus autora této zvláštní umělecké kompozice, p. Miroslava Horníčka, si podávají ruce s postavami příběhu a vynikajícím způsobem dokreslují a opět jakoby inspirují Shakespearovo slovo, které ožívá ve stylové čistotě do té míry, že spojení úryvků z původní předlohy hry Williama Shakespeara a textů dotvořených Miroslavem Horníčkem na sebe plynulým způsobem navazují, prolínají se a jakoby doplňují.
Vzniká tak osobitý jevištní artefakt, jenž způsobem své poezie rezonuje s neopakovatel-nou atmosférou původní hry a má velkou šanci stát se tím malým, ale vzácným šperkem, který člověk s láskou tiskne ke svému srdci…
A jako emocionální tmel působí v tomto svébytném spojení uměleckého slova hudba z baletu Sergeje Prokofjeva „Romeo a Julie“, která v úryvcích prostupuje celým dějem hry, příběh spoluvytváří a umocňuje.
Věříme, že ten, kdo Shakespearovu původní hru „ Romeo a Julie“ zná, přijme i tento nový dramatický útvar s porozuměním a rád se znova zaposlouchá do oněch krásných textů a osloví jej ta zvláštní Shakespearovská atmosféra, na níž Horníčkův humor a filosofický duch senzitivně navazuje.
A pro ty, kteří zažívají první setkání se slavným příběhem „ milenců veronských“, by snad tento zážitek mohl být dobře stravitelným a zároveň poutavým nakročením do vnímání světa vážné dramatické tvorby divadelní klasiky. Samozřejmě jen pevně doufáme, že takovéto první setkání se nestane kamenem úrazu a nebude tak zároveň setkáním posledním…

„Shakespearova hra o „milencích veronských“

---

Od doby vzniku Shakespearovi hry „ Romeo a Julie“ /asi r. 1595/ uběhlo již více než 400 let. Příběh je však stále živý, je nově objevován a obdivován publikem dříve i dnes s velkým ohlasem a inspiruje tvůrce nejrozmanitějších uměleckých oborů, zasazován vedle původního prostředí italské renesance do nejrůznějších jiných prostředí a souvislostí, včetně současnosti, přetvářen tím kterým tvůrcem, často i v rozličných variacích na původní téma.
Svár znepřátelených rodů a láska jejich dětí oslovuje tak aktuálně a naléhavě, že máme dojem, jakoby svou hru William Shakespeare dopsal teprve nedávno, snad předevčírem, anebo snad až dnes- nad ránem… ?

JULIE, má lásko!

/ „ slovíčko režie“ /


Od útlého hereckého mládí jsem toužil, ve skrytu duše, být Romeem, hrát Romea, poznat a prožít podobnou lásku, snil jsem o Julii…
Jak šel život, Romeem jsem často byl, sice nikoliv tím jevištním, ale romantická láska mě naplňovala a inspirovala i motivovala k převelikým srdečním i tvůrčím aktivitám.
Julii jsem objevoval a nacházel v rozličných dívčích duších… po čase se však „ nějak jakoby vždycky” její až snová podstata a povaha rozplynula.
Ten sen, to střídání světla a tmy, dne a noci, ten krátký čas, nabitý vášní, obdivem, omámením, úctou k zázraku ženského stvoření, jistá absence rozumového úsudku a nerozumné „ úlety“, let nočním nebem, mezihvězdným prostorem, na andělských křídlech lásky, která se svitem luny, stříbrem pokrývá koruny stromů… s Julií v náručí…
Ale kolik překážek stojí milencům v cestě. Ve víru událostí přerůstá sen do souboje s realitou. A máme tu hned drama. Let vesmírem lásky naráží na okolí. To, více či méně, milencům přeje anebo nepřeje. A parafrázuji: „ Mor na ty naše nenávisti všeho druhu!“
Zůstanou ti dva stát při sobě i v tomhle tlaku? Je tu naděje, že jestli i tenhle tlak pomine, budou „ ti 2“ stát při sobě i nadále, ve „ všedním života běhu“ a vychovávat spolu své dcery a své syny“?
Až každodenní soužití prověří hloubku té veliké lásky, zdali nezevšední, až čas odvane romantiku, až pomine tlak času, až jistý stereotyp manželského života bude hrozit nudou, co potom na to naše touhy, co ten rytíř v mužském a co ta „ odevzdaná“ a věrná Julie v dívce, nyní již rozkvetlé, s děckem na klíně i v náručí a dalším na cestě? Snad tu radost pochopí a přijmou zázrak daru života a něco zůstane i z toho tempa lásky nebo dokonce dosáhne úplně nového charakteru… ? … a kvality… Vykrystalizuje v ryzí zlato?
Na těch „ křídlech lásky“ lze přeletět naštěstí nejednu zeď, kterých se postaví do cesty okolo nás- i v nás- „požehnaně“…
Já se dnes ocitám, nečekaně, v postoji „ těch okolo“… …mé děti, moji studenti, moji mladí přátelé- ti právě začínají anebo už prožívají svůj vlastní „ lásky sen“… a já stojím opodál a … „ nestačím se divit“, jak je to vše znovu a znovu podobné a znovu a znovu bolestivě přenádherné a tak nečekaně se bojím o jejich životy a jejich štěstí, jejich lásku…
Chápu bratra Lorenza v Horníčkově meditativní fabulaci, že se „ 400“ let strachuje a ptá „ kde se stala ta chyba a kde je ta vina“, že milencům veronským slunce přestalo svítit…
Proč? Proč? Proč?
3 dny. Dvojí čas. Život jako sen. Vybičovaná žhavá fantazie a vnímání… Světlo - temno.
Noc a den.
V noci jsou sny ve svém pravém živlu, prožitky a podvědomé sny nabývají na síle, touhy se umocňují, archetypy volají po svém uskutečnění… v renesančním hávu anebo v riflích.
Láska, touha, sny a romantika něhy ve vztahu lidí a nečekané vazby ve vnímání… Tehdy i dnes… I když se mění hudba, oděv, technika… A kdo poslechne moudrost, jež mluví o rozumu… nerozumná, ukvapená, prudká, náhlá láska… souzena a odsuzována…
Mě v současnosti je však nejvíce líto otupění… citové otupění… snížení prahu senzitivnosti, emocionálního IQ… Vakuum lásky.
A parafrázuji: „ Mor na tu naši lhostejnost!!!“